Masarykova univerzita



Baixar 6,67 Mb.
Página2/29
Encontro05.01.2017
Tamanho6,67 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   29



1INTRODUÇÃO 6

PARTE LITERÁRIA 8

2CONTEXTO HISTÓRICO 8

2.1História da formação da sociedade e identidade santomense 8

3CONTEXTO LITERÁRIO 12

3.1História e criação da literatura santomense 12

4ALBERTINO BRAGANÇA 15

5ROSA DO RIBOQUE E OUTROS CONTOS 16

5.1« Rosa do Riboque » 18

5.2« Solidariedade » 19

5.3Narrador 19

5.4Linguagem 20

5.5Espaço 22

5.6Tempo 22

6TRADUÇÃO 23

6.1Rosa do Riboque 23

6.2Solidarita 41

7COMENTÁRIO DA TRADUÇÃO 44

7.1Elementos da civilização, cultura e natureza 46

7.2O crioulo 49

7.3Disctinção da fala das diferentes camadas sociais em tradução 51

8CONSIDERAÇÕES FINAIS 55

9BIBLIOGRAFIA 56

10ANEXOS 58




  1. INTRODUÇÃO


A função da literatura era sempre muito importante e de vez em quando era o fonte único do conhecimento. Graças a literatura podemos conhecer as culturas diferentes, reconhecer as informações históricas, estudar ou só se divertir com uma boa história. Entretanto, para poder reconhecer tudo isto, às vezes é preciso ter o livro traduzido de uma língua que não percebemos. Neste momento joga um papel importante tradutor que deve transmitir o texto para a nossa lingua. Porém, este trabalho não é tão fácil como pudesse parecer, não se trata de uma tranferência de um texto para o outro, palavra por palavra. Cada história é influenciada pela cultura, história, sociedade, situação política ou pela vida do autor o que faz da cada obra um exemplar único com os elementos e fenómenos especiais que o tradutor tem de levar em consideração. Para poder bem traduzir uma obra é preciso de conhecer tudo o que a influencia, o que a obra abrange em si e isso no plano temático, linguístico, estilístico ou formal.

Na sua obra, Albertino Bragança mostra nos a realidade do seu país, apresenta nos a cultura, os tradições e costumes, a fauna e flora típica santomense, a vida quotidiana do povo das ilhas e tudo isso numa linguagem única, rica e interessante. Através das personagens do povo riboquense, o autor apresenta- nos as qualidades personais os sentimentos e desejos de um lado e a opressão e injustiças da época colonial no outro lado.

Neste trabalho analisaremos os dois contos do livro Rosa do Riboque e outros contos do ponto de vista literário e traductológico e isso a partir da tradução precedente. No início apresentaremos o contexto histórico e literário que ajudam à criação da identidade nacional nas ilhas de São Tomé e Príncipe. A seguinte abordaremos o tema da vida e a criação do Albertino Bragança e analizaremos os dois contos traduzidos do ponto de vista temático concentrando se ao papel do narrador, à utilização da linguagem específica e ao espaço e tempo dos contos. Depois apresentaremos a tradução dos contos Rosa do Riboque e Solidariedade e, em seguida, abordaremos os problemas surgidos ao decorrer da tradução. Focalizaremos os problemas traductológicos ao nível lexical e semântico explicando os no contexto cultural santomense.

PARTE LITERÁRIA



  1. CONTEXTO HISTÓRICO



    1. História da formação da sociedade e identidade santomense


Para poder compreender completamente a literatura dum nação, neste caso daquilo santomense, é preciso abordar o tema da natureza histórica e os elementos determinantes do processo da formação da identidade santomense.

Na virada dos séculos XV e XVI, as ilhas de São Tomé e Príncipe tornaram-se o ponto estratégico dos navegadores e dos comerciantes portugueses dando à sua posição no Golfo do Guiné. Na segunda metade do século XV, com a primeira colonização, as ilhas ainda desabitadas começavam a ser povoadas. Para poder assegurar a população constante na colónia, o rei D. Jõao II. fez acarretar os habitantes madeirenses e as crianças e mulheres escravas às ilhas. O rei deu a cada novo morador um escravo apoiando assim a criação do núcleo de mulatos em São Tomé. Este passo contribuia à formação da miscigenação nas ilhas que, hoje em dia, é muito evoluída. Os novos habitantes, mesmo que forçados de viver nas ilhas, começam a reflexionar em sua identidade, já como os habitantes santomenses. Como os santomenses são considerados os africanos que tiveram de se submeter a um longo processo de colonialização e de coinsciência de culturas. Durante este processo cristalizara o confronto de pessoas e civilizações provenientes da África e da Europa, unindo escravos com os senhores. Agora, estas pessoas e civilizações confrontadas representam uma cultura de povo bem especificado. A esse propósito, professor, Francisco José Tenreiro, afirma que a posição privilegiada das ilhas entre a América do Sul e a costa ocidental de África possibilitou e facilitou o contacto das culturas, raças e produtos diferentes que se misturaram no final do século XV.1

Ao este confronto estereotipado que considera os Europeus como livres e os Negros como escravos opõe-se a historiadora  portuguesa Isabel Castro Henriques, que afirma que entre os Europeus livres coexistiram também as minorias de Africanos livres.2 Eram também os Africanos livres que imprescindívelmente contribuiam à formação da identidade santomense. Por causa de uma grande heterogeneidade de uma sociedade de origem e de proveniências diversas, nascem também as características negativas que causam a instabilidade social e política – trata-se da conflitualidade e da diversidade.

A diversidade tem o seu origem na estruturação dos grupos sociais de uma maneira muito hierarquizada na qual os europeus ocupavam o nível mais elevado nas esferas civis, militares e eclesiásticas tendo sub o controlo todo o sistema económico e político do país Nesta estrutura social assim formada, os europeus ocupavam.3 Desta hierarquização da sociedade santomense com os Europeus à testa nasceu, naturalmente, a disputa do poder político e do controlo de administração e economia, com a classe inferior constituída pelos mestiços. Estes mestiços eram os moradores livres da cidade chamados os «filhos da terra» e bateram-se com os europeus de grande poder económico, enquanto os escravos livres e negros forros considerados ínfirmos pelos europeus, trabalhavam nos portos sob as condições terríveis cuidando dos tráficos de escravos ou tomando os comércios de ocasião. Outra classe social é constituída pelos escravos de plantação que durante toda a semana trabalhavam para o seu dom e aos fins-de-semanas para si. A última classe é representada pelos escravos domésticos que foi humilhada de maneira abominável da parte dos seus senhores. Os escravos domésticos constituíam a maioria da população trabalhando gratuitamente.

O historiador português, Arlindo Manuel Caldeira, descobre na sua obra Mulheres, Sexualidade e Casamento em S. Tomé e Príncipe o sentido e as razões da conflitualidade são-tomense que é causada pela « heterogeneidade social e étnica que faz da cidade de S. Tomé um extraordinário campo de aculturação, mas é também ela que transforma esse espaço urbano num lugar de conflito quase permanente ».4 Os governadores, senhores e escravos em conflito criavam as contradições religioso-civis causando a incoherência das ilhas. O que também desuniou os habitantes das duas ilhas em 1852, foi a transferência de capital de Santo António da ilha do Príncipe para o São Tomé.

Na virada dos séculos XVII e XVIII, na esfera económica das ilhas ocorrera a mudança do comércio dos escravos que foi substituído pela produção do açúcar florescente naquela época e também a América começou a interessar se ao arquipélago por seu comércio.. Porque os habitantes santomenses considerávam o comércio como o ganho fácil, abandonaram agricultura que prosperou e começavam a dedicar-se plenamente ao comércio. Mesmo que o arquipélago sofresse a falência económica e a queda moral da sociedade, formou-se o período durante o qual os habitantes das ilhas começãvam a refletir sobre o nacionalismo o que causou vários conflitos sociais e étnicos.5 Assim, nasceu a ideia de Nação, quando o povo santomense começou a consciencializar-se a sua natureza santomense e quando começavam a sentir o desejo de pertencer a um grupo. Uma grande mudança ocorreu ao fim do século XVIII, quando Portugal abandonou o seu interesse em São Tomé e Príncipe e começou a orientar-se ao Brasil, portanto as classes considerados até ao momento inferiores na ilha - mestiços, senhores e escravos - adquiriram as posições importantes na administração civil. No decorrer de dez seguintes anos, os habitantes negros conseguiam a reinar a ilha e ganhar os postos importantes na câmara e no clero e nos outros dez anos, os mestiços já ocupavam o governo e a milícia o que forçava a coroa de aumentar o número dos brancos na ilha. No fim do século XIX, introduziu-se a cultura do café e do cacau o que, porém, desencadeava-se a revolução pela abolição do trabalho escravo. A revolução foi de sucesso mas provocou a revolta na estrutura social do país.

Porque os agricultores portugueses quereram a terra para poder produzir o cacau e o café que foi, porém, cara no mercado internacional, fundaram as grandes roças e começaram a comprar os terrenos muito debaixo do preço. Entretanto, por esses ações causaram a pobreza e marginalidade à elite dos filhos da terra que era muito importante pelo país. Esta opressã dos mestiços e dos negros, evocou no povo do arquipélago outra onda do sentimento nacional, que contribuiu à consciência da sua identidade, ou mais propriadamente da santomensidade.

Durante os inícios do século XX, a diversidade dos grupos sociais ainda engrossou nas ilhas porque a capacidade produtiva económica do arquipélago começou a atrair os imigrantes da Europa e da África. Do encontro dos diversos grupos sociais nasceu a necessidade de uma mesma via de comunicação que, naturalmente, levou ao reforço do uso do crioulo forro. Francisco Tenreiro, afirma que o crioulo esteve a língua ecomómica entre filhos da terra e europeus, foi a língua de amor entre homens e mulheres de grupos sociais diferentes e também a primeira língua aprendida pelas crianças. 6

Mesmo que o crioulo permitisse a comunicação entre os diversos grupos sociais, sempre ficava a necessidade de se adaptar aos valores dominantes da política e económica colonial. Porém, por isso, as elites letradas são-tomenses eram forçadas banir a utilização do crioulo forro no seu seio e proibir o seu uso no ambiente doméstico. Isso causava que as línguas nacionais, em maioria relacionadas com o português, eram marginalizados e arriscavam a extinção dos elementos linguísticos ancestrais que eram características pela identidade crioula e cuja estrutura e léxico se revelam da riqueza histórica, semântica e metafórica.

As ideias e as lutas republicanas que conduziram em Portugal à proclamação da república em 1910, e os movimentos protonacionalistas dos estudantes africanos que emergiam nos inícios do século XX, a favor dos negros, tiveram em consequência um grande movimento associativo em São Tomé. Essa prática associativa permitiu, no arquipélago, a fundação da “Caixa Económica de S.Tomé“ (1905), do Grémio de S.Tomé (1906), da “Liga dos Interesses Indígenas de S.Tomé“ (1910) e do Sporting Clube de S.Tomé (1927). O surgimento dessas instituições era muito importante pelas primeiras afirmações identitárias do povo santomense. Aliás, era a associação desportiva que conduziria a sociedade santomense ao 12 de Julho de 1975.

Apesar de haver muito anos do momento quando os santomenses adquiriam a independência, é de constatar que as marcas da inferioridade e da opressão de uma raça não apagava do arquipélago. É, portanto, preciso de continuar em luta para preservar e aperfeiçoar a liberdade da nação e da mente dos Santomenses.

  1. CONTEXTO LITERÁRIO



    1. História e criação da literatura santomense



Paralelamente com o processo da formação de uma identidade nacional corre também a formação de uma literatura. A temática das obras literárias é, na maioria dos casos, influenciada e realizada através das realidades sociais, culturais e históricas. Para poder profundamente compreender uma literatura temos de inteirar-nos do contexto histórico e cultural que fez parte integrante da obra. A esse propósito, a professora santomense, Inocência Mata, confirma que a literatura não pode entender-se fora do contexto cultural porque comporta em si vários aspectos da sociedade. 7

A lietratura nas ilhas do São Tomé e Príncipe está intimamente ligada com a sua história. A colonização das ilhas pelos portugueses em 1470 começava o extenso processo de miscigenação. Depois da grande época histórica do ciclo da cana de açúcar foi, no século XIX, introduzida a monocultura do café e do cacau nas roças. A instalação desta monocultura nas roças causara as mudanças no campo social, económico e cultural configurando assim a identidade literária e cultural nas ilhas de São Tomé.



Desde esse momento começava a desenvolver-se a produção literária considerada como santomense. A primeira obra literária escrita em São Tomé que apareceu na segunda metade do século XIX, foi o jornal O Equador e a História e Etnografia da ilha de São Tomé de António Almada Negreiros (1893-1970), artista português. Outro escritor pioneiro em São Tomé foi João Viana de Almeida que abordou o tema da ultramarinidade colonial no seu livro dos contos Maiá Poçon (Maria de Cidade). Além dessas obras, construiu-se também uma literatura situada entre a colonidade ultramarina e a nacionalidade santomense representada nomeadamente por a obra do Santomense Sum Marky (1921-2003) (O Vale de Ilusões, 1956 ou As Mulatinhas, 1937). Neste momento, Inocência Mata afirma que « falar de prosa de ficção são-tomense é nomear uma questão que se reporta ao lugar da narrativa no sistema literário são-tomense, a discussão sobre o binómio ficção colonial/ficção nacional, os constrangimentos ideológicos que acompanham a prática, o lugar intervalar, de Sum Marky e o momento de catarse no que se passa a actual ficção são-tomense.»8 Na sua obra O Vale de Ilusões, Sum Marky critica o sistema colonial construindo um espaço insular com os mitos e símbolos que configuram o discurso colonial. Pois bem, a literatura de Sum Marky e a de António de Almada Negreiros é considerada no seu princípio como uma literatura colonial. Primeiras obras consideradas como a literatura autónoma santomense são só as do poeta santomense, Francisco José Tenreiro (1921-1963).

O período colonial foi o tempo mais importante pela literatura santomense propriamente dita porque nesse período formava-se a identidade nativista santomense. Esta consciencialização do nação contribuía à produção das grandes obras literárias em que os autores dessa época exprimiam os seus opiniões pois não livremente por causa da falta da liberdade de expressão típica pelo período colonial. Por isso a poesia africana em geral incluindo poesia santomense foi chamada a « poesia de combate ». Por causa de uma censura, a poesia tornou-se o meio pela transmissão e dos opiniões e pensamentos que os autores esconderam nas metáforas e figuras estilísticas para não provocar o « régime » colonial.

Não era só a poesia que, por palavras do Salvato Trigo, expressa um grito lógico e natural de homem negro, insultado pelo branco exigindo a igualdade 9 mas uma posição bastante importante nessa cultura assumiu também a ficção escrita na qual nasceram duas tendências ideológicas. A primeira tendência afirmava que a literatura portuguesa contem os elemntos e motivos africanos, segunda ideologia ocupava-se mais da sociedade e da cultura no contexto colonial afastando-se da celebração da terra.

A prosa de ficção durante o período colonial trata a celebração de paisagem e a natureza exuberante com os colonos como protagonistas dos textos através das quais os portugueses tentaram a mostrar uma civilização diferente da sua. No espaço da literatura domina a paisagem africana dos homens especiais surgidos do homem que se fixou no lugar voluntariamente ou forçado descrevendo os seus conflitos e costumes.10 Durante a era colonial, o confronto do senhor e servo, o trabalho nas roças, o tráfico dos escravos ou desigualdade e injustiças do gente com a cor diferente, característicos pelo São Tomé e Príncipe, criavam o espaço literário das diversas obras santomenses.

A esse propósito, Inocência Mata assume a produção literária dos autores santomense na época colonial:



- Primeiramente é a poesia que é considerada como a literatura autenticamente santomense e também produzida por santomenses da colónia do São Tomé e Príncipe. A poesia que exprime as condições existenciais dos santomenses e a consciencialização nacional. 11

- No segundo lugar, trata-se da ficção que expressava as condições existenciais dos portugueses que moravam nas ilhas do São Tomé e Príncipe considerados como a “província de Portugalˮ, as suas relações com a natureza e com o homem. ˮEspiritualmenteˮ ligada à literatura portuguesa e ideologicamente ao Portugal-metrópole. Desse espaço surgiu o sentimento nativista que na colónia configurou o processo de diferenciação do sistema literário português.12

- Literatura de intervalaridade de realização narrativa.13

Os dois primeiros espaços são considerados como simultâneos e mostram as tendências ideológicas que coexistem na sociedade santomense.



Entretanto, existe também a terceira perspectiva ideológica, aquela pós-independentista que aborda as obras publicadas após a independência Santomense mas que descreve o período colonial com os elementos da época posterior. Entre as obras publicados após o período pós-independentista pertence também o livro que é o objetivo da análise do nosso trabalho, a Rosa do Riboque e Outros Contos da autoria de Albertino Bragança que aborda o tema do trabalho duro nas roças, da marginalidade e a vida quotidiana do povo do Riboque do conto « Rosa do Riboque » (Bragança, 1997) ou do mundo rural do conto « Solidariedade » (Bragança, 1997).
  1. ALBERTINO BRAGANÇA


Porque a vida do cada escritor reflecta-se sempre pelo menos um pouco na sua obra tentaremos de assumir a vida do Albertino Bragança para melhor entender a sua obra.

Albertino Homem dos Santos Sequeira Bragança nasceu na ilha do São Tomé em 1944. Em São Tomé realizou os seus estudos primários e secundários e entre 1964 e 1968 frequentou a faculdade de ciências na Universidade de Coimbra onde foi licenciado em Engheineira Electrotécnica.



Entre os anos 1968 e 1972, Albertino Bragança cumpriu o serviço militar e depois partiu a Lisboa onde centrou a sua actividade profissional e cultural. Na capital fraquentou as reuniões das temáticas literárias das colónias portuguesas. Em Julho 1975, quando as ilhas do São Tomé e Príncipe ganhou a independência, regressou ao seu país onde se dedicou a uma actividade intensa cultural colaborando com o Rádio Nacional Snatomense de que ternou-se um dos melhores animadores culturais.

Em 1984, criou sob difíceis condições do parque gráfico santomense, com Frederico Gustavo dos Anjos e Armindo Aguiar, as edições de Gravana Nova graças as quais foi publicada a primeira edição de Rosa do Riboque e Outros Contos ( já reeditada).

Em 1985, tornou-se o secetário geral da União Nacional dos Escritores e Artistas de São Tomé e príncipe (UNEAS) que organizou com o poetista Alda do Espírito Snato e com o grupo dos jovens que se interessavam das artes e letras em São Tomé e Príncipe. Bragança frequentou com actividade os eventos culturais em nas ilhas e também no estrangeiro. Assim em São Tomé presidiu ao colóquio sobre Francisco Terneiro (1984) e em 1989 em Lisboa participou no Congresso de Escritores de Língua Portuguesa, representou as ilhas de São Tomé e Príncipe nas discussões sobre o Acordo Ortográfico de Língua Portuguesa e participou nos preparativos da criação da Comunidade dos Países de Língua Portuguesa (CPLP) como o ministro dos Negócios Estrangeiros.

Depois de se tornar o ministro da Defesa, o ministro dos Negócios Estrangeiros e vice-presidente da Assemleia Nacional, o escritor é actualmente também o ministro da Educação, Cultura e Desporto de São Tomé e Príncipe.

Até ao momento, Albertino Bragança publicou três livros – Rosa do Riboque e outros Contos (1985), Um Clarão sobre a Baía (2004) e Aurélia do Vento (2011). As suas obras une o tema da opressão pelo poder político seja colonial, seja pós-independentista a que se-aliam a falta de liberdade de expressão sobretudo em Rosa do Riboque ou sujos jogos e intrigas políticos desenvolvidos ao longo das narrativas do Um Clarão sobre a Baía e também de Aurélia do Vento. Autor também parece privilegiar as figuras femininas em todos os seus livros, mulheres fortes e corajosas. O que parece ser um leitmotiven dos todos os seus livros é a morte que abre e fecha as obras.
  1. ROSA DO RIBOQUE E OUTROS CONTOS


Inicialmente o livro Rosa do Riboque e outros contos de Albertino Bragança foi publicado em 1985 pelas edições santomenses de Gravana Nova. Todavia, por segunda vez não foi publicada que doze anos depois. Essa tardia republicação só prova a evolução lenta e atrasada da literatura santomense que está muito marcada pela poesia. Devido a associação da literatura santomense à poesia, Albertino Bragança abreu, com a sua coleção narrativa um outro capítulo da literatura de São Tomé, avançando o espaço literal santomense.

Nesse livro o autor apresenta-nos quatro contos: « Rosa do Riboque », « Reencontro », « Solidariedade » e « Solidão » unidos pela voz narrativa do autor. Entretanto a composição estrutural do conto Rosa do Riboque que tem 35 páginas divididas em sete capítulos ao contrário de seis páginas ao longo das quais desenvolve-se a terceira “Solidariedade” aproxima-se mais de gênero de uma novela. Mas a disparidade entre as narrativas é irrelevante conforme em relação à importância da obra pela literatura santomense. Amador da Graça do Espírito Snato quem escreviu o prefácio do livro, assinala que:

« Este conjunto de contos traduz, sem dúvida, um esforço decidido, representa mais uma contribuição no sentido de tornar seguros os passos que recentemente começou a ensaiar a nossa prosa, que se vinha convertendo numa espécie de parente débil e pobre da nossa literatura, fazendo uma comparação grosso modo com o grande número de poetas e poesias surgidos nos últimos tempos.» (1997, p.15)

Essas narrativas que Bragança inseriu na história do seu país é considerado profundaemnte marcado pela experiência colonial. O autor recompôs o passado do seu país e, a seguir, denota uma possibilidade do melhoramento exprimindo a esperança do povo santomense no melhor futuro. Os contos do Rosa do Riboque e outros contos provam a arte intuitivo do autor de descrever a psicologia das personagens, de descobrir os homens onde outros escritores só veem a paisagem. Através da fala simples das personagens riboquenses, Bragança apresenta nos o universo tecendo com uma rede de implicações sociais no qual podemos descobrir a realidade colonial e pós-colonial com o regime político daquela época. Os contos recontam a história do povo do Riboque, pobre, trabalhador e marginalizado mas decidido de lutar contra as injustiças no primeiro conto, de povo da rua e da solidariedade humana no terceiro conto.

Porque objetivo de nosso trabalho é a tradução e o comentário da tradução dos dois contos – a primeira («Rosa do Riboque») e a terceira («Solidariedade»), mesmo nesse capítulo da análise literária descreveremos só estes dois contos e isso de ponto de vista temático e formal apresentando os contos e analisando a função do narrador, linguagem e estilo e o espaço e tempo dos contos.
    1. « Rosa do Riboque »


O conto Rosa do Riboque abre a cena do cortejo funeral que se despede-de Rosa Adriana, protagonista tragicamente falecida. Entretanto, no capítulo seguinte o autor começa a recontar a história que antecedeu à morte de Rosa Adriana. No Riboque tem lugar uma grande cerimónia do bailé em que se defrontam dois agrupamentos musicais. Através dessa festa o autor deixa-nos encontrar os costumes e tradições desde os tipos de danças e instrumentos muicais até ao vestimento festivo típico pela esta cerimónia do Socopé. Esses ilustrações da vida normal dos habitantes do Riboque abraça-se com o tema principal do conto o que é a greve dos estivadores que se revoltam por causa do trabalho duro pelos baixos salários. Nesse momento começam as perseguições e as detenções dos estivadores rebeldes da parte da polícia e as tentações da ajuda aos companheiros da parte da Rosa e os seus amigos. Depois dos esforços empenhados de ganhar as medidas para a revolta e de persuasões dos riboquenses pelos assunto justo também a Rosa Adriana está detida e açoitada até à morte não traindo os seus amigos.

Através da personagem central, Rosa Adriana, que morre como a heroína, a Joana D ´Arc santomense, torturada pela polícia com seus vinte-seis anos só, o autor mostra nos a coragem e a disposição de luta pelo melhor futuro. Num momento parece mesmo que a sua morte poderia conduzir a mudança desejada do rumo político do país mas oito anos depois Beto Vicente co os seus amigos continuaram a esperar « da hora que haverá de chegar e que irá ser de efectivas transformações. » (p.58) Infelizmente, o fim do conto prova o mesmo: « Continuamos a aguardar com ansiedade [...] um tempo de libertação que vença a insatisfação e a deseperança. Por ele prosseguimos o combate surdo e milenário pela liberdade, pelo pão e pelo respeito dos direitos espezinhados deste povo sem direito. » (p. 58)


    1. « Solidariedade »


Nesse conto o autor tentou de transmitir o pensamento ˮsolidariedadeˮ a partir da sua própria experiência escrevendo o conto numa campanha nacional para doação de sangue. Albertino Bragança traz-nos a um “luchan” foi ferido o filho de Sam Gusta, Genú, quando calcou nos cacos de vidro e cortou-se profundamente. O pai anxioso pede o “curandeiro” respeitado do luchan, Mécè Stlôfi, da salvação do seu filho. Mécè Stlôfi tenta de curar o rapaz com as suas ervas medicinais mas a ferida deita tanto sangue que nem o curandeiro na consegue parar. Os circunstantes assistidos ao acidente começam a resolver como transportar o rapaz ao hospital. Já desesperados do fato que possuidor do único carro do luchan partiu, « a luz de dois faróis cortou a noite. Era Faustino de regresso.» (p.86) Faustino traz imediatamente o rapaz ao hospital mas há outro problema, Genú perdiu muito sangue e a pessoa única que lhe pode dar o sangue é Menémené que foi, entretanto, acusado por Sam Gusta de o roubar as cabras, porém não era verdade e dois homens não falavam entre si. O conto acaba se pelo grande acto da solidariedade de Menémené que proclama: « Ódio pode pagar ódio, mas quando é „pá“ salvar vida de gente, mais de criança, ódio tem que ficar „pá“ trás. […] eu vou dar sangue a filho dele. »

Em linguagem simples das personagens do povo o autor traz-nos de novo ao mundo rural descrevendo com fidelidade o ambiente do mato e os atalhos do luchan que nos põem em contacto o saber e sentimento de responsabilidade de homens, como Mécè Stlôfi. O pensamento da solidariedade transmitido ao conto que mencionámos acima, deveria exprimir a intenção do autor de homenagear, através da personagem de curandeiro Mécè Stlôfi, um grande médico santomense, Sum Mé Chinhô.


    1. Narrador


O teórico literário francês, Gérard Genette, distingui a posição do narrador segundo : o nível (extra-, intra-) e a relação (hétéro-, homo- ) diante de mundo narrado. O narrador pode ser – na terminologia de Genette - extradiégétique-hétérodiégétique (narrador que raconta a história da que ele não faz parte), extradiégétique-homodiégétique (narrador raconta a sua própria história), intradiégétique-hétérodiégéique (personagem raconta a história de que não participa) ou intradiégétique-homodiégétique (personagem raconta a história de que participa).14 No fim do século XIX, a prosa distinguiu o natrrador na primeira e na terceira pessoa, então Ich-forma e Er-forma. Porém, mais terde esta classificação revelou-se insufisante porque é preciso de levar em conta também o problema da representação das personagens e do mundo delas. Este ponto de vista a partir de qual raconta-se a história examina a focalisation/focalização de que distinguimos três tipos : externa, interna e omnisciente.

O primeiro capítulo do conto « Rosa do Riboque » abre o voz do narrador que numa linguagem erudita e épica começa a recontar a história do triste fim da protagonista Rosa Adriana. A partir da teoria supracitada, podemos classificar o narrador do primeiro conto como intradiégétique-homodiégétique porque, como se revela alguns parágrafos mais longe, o narrador é representado por Beto Vicente, uma das personagens e amigo da Rosa Adriana « quem mais convivera com a defunta e ninguém como ele a conhecera na intimidade,...». (p.25) Contudo, o elemento que confunde é o fato que a personagem de Beto Vicente narra na terceira pessoa e, a mais, fala de si mesma na terceira pessoa: « Episódios que um dia – e porque não agora, se lhe derem a devida oportunidade? – trará a público com o maior realismo, que Beto Vicente não é de fantasias.» (p.26) Todavia, na frase seguinte passa na primeira pessoa: « Pensei muito nisso, Rosa, e acho que vou mesmo contar a tua história, .... » (p.26) e no resto do conto repassa a terceira pessoa, falando de si mesmo como de Beto Vicente até ao último capítulo do « Rosa do Riboque » onde repassa de novo a Ich-forma afirmando a nossa classificação do narrador intradiégétique-homodiégétique pela frase: « Oito anos volvidos sobre a tua morte, eu, Beto Vicente, não irei esquecer...» (p.57) Assim podemos dizer que, de ponto de vista da focalização, este narrador pode ser classificado como omnisciente.


    1. Linguagem


Nos diálogos das personagens do povo iletrado podemos observar os traços de oralidade santomense que se destaca pelas características linguísticas resultadas do contacto entre o crioulo e o português. Deste contacto resultou também uma entrelíngua, a língua chamada santomense que é sempre a língua portuguesa mas difere do português europeu padrão. Entre as modificações que ocorreram no português santomense contámos por exemplo a utilização do infinitivo em vez de conjuntivo, a não utilização das conjunções, a falta de determinantes antes dos nomes ou a não concordância entre género.15

O crioulo falado nas ilhas de São Tomé e Príncipe é o crioulo forro que mudou o português falado nas ilhas a nível léxico, sintáxico, fonológico e também na prosódia, no que diz respeito à oralidade16 como por exemplo: « ...naquele quintal que você “táˮ vê lá, disse que vai trazer comida “páˮ voce todos os dias ...» (p.41) Nas narrativas de Bragança, dado à contaminação do português pelo crioulo forro (lungwa santomé) e à literatura oral santomense, podemos observar a fala típica santomense através das personagens do livro. O estilo da língua do autor destaca-se pelas palavras crioulas interpenetradas com a língua portuguesa mas de vez em quando Bragança aproveita no texto também toda passagem em crioulo fazendo assim a fala mais genuina. Este fenómeno podemos ver no conto « Rosa do Riboque » na conversa do Jóvito durante o bailé: É sá cuá17, ou é bem visível no conto « Solidão » : « Maiá ê, cuma anzu sá ê? »18 (p.92)

Além das mudanças linguísticas do português santomense podemos também observar a influência do crioulo ao nível poético visível na obra de Albertino Bragança que usa os provérbios « quem não deve, não teme » (p.34), metáforas ou adágios e, de vez em quando o rima « a apatia que persistia » (p. 17).

    1. Espaço


Albertino Bragança descentralizou o espaço na sua obra em torno da capital alargando o para a ilha de São Tomé. O palco principal do primeiro conto é o Riboque que dá nome a todo o livro e a maior parte da narrativa desenrola-se ali. Contudo, o Riboque não é o lugar único nos contos. O autor traz-nos durante a greve também ao Monte Grande.

O espaço importante do primeiro conto é a tasca de que a Rosa era animadora, e donde Chico Monteiro trazia o Mé Léchi bêbedo. Os espaços especiais santomenses é por exemplo o fundão, o terraço onde se dançava, o quinté, quintales onde têm lugar as festas tradicionais do São Tomé, ou luchans, as pequenas localidades rurais parecidos ao bairro.

O autor descreve também os portos onde passa a greve dos estivadores e, infelizmente, no fim do primeiro conto a prisão com as celas obscuras e grandes edifícios policiais que ficam o último lugar que a protagonista vê. Além dos lugares criados por homem, Bragança traz-nos também na natureza abunante das ilhas representada sobretudo pelo mato, lindo mas traiçoeiro, como podemos ver no terceiro conto onde o Genú fere-se. Entretanto, a natureza representa também o terreno do trabalho que é, porém, mais desrito no conto « Reencontro » .

    1. Tempo


Outra dimensão importante dos contos cria o tempo no que se realiza a história. Graças ao tempo da história o autor pode trazer-nos a época que antecedeu ao momento presente da história ou mostrar-nos o futuro. No primeiro conto, o narrador descreve o fúnebre da Rosa Adriana mas no capítulo seguinte regressa ao tempo que antecedeu o seu falecimnte, recontando toda a história da protagonista. Esse rompimento do fluxo da história chama-se, segundo o teórico literário francês Gérard Genette, a prolepse.

O tempo real dos contos não é determinado pelo autor e nos tres últimos contos não joga o papel importante. Entretanto, no o primeiro conto podemos presupor que a história desenrola-se durante a época colonial segundo os índices dos perseguições dos revoltados ou opressão do povo pobre. Também cremos que no último capítolo do Rosa do Riboque, oito anos depois, já somos na época pós-independentista mas o desejo das personagens de estar livre foi satisfeito.


  1. TRADUÇÃO



    1. Rosa do Riboque


I

Průvod se pomalu dává do pohybu a stoupá do svahu São João da Vargem. Ticho. To umrtvující ticho, které naplňuje ovzduší hrozivým chvěním. Už ji nesou, Rosu Adrianu, v rakvi stlučené z ohoblovaných prken, bez příkras, stejně jako byl nepřikrášlený její prostopášný život. Drsné mozolnaté ruce svírají železná držadla rakve narychlo stlučené z prken. Doprovázejí ji jen obyčejní lidé, ač ona byla za života posilující oázou, zdrojem duševního klidu úředníků drcených jednotvárnou kancelářskou prací, lidí hledajících úlevu od své tvrdé práce.

Ti, co ji doprovázejí, jako by udávali takt. Jdou těžkým, rytmickým krokem, který odpovídá neveselé atmosféře, neboť v rakvi nesou Rosu Adrianu, nejzábavnější z holek nocí v Riboque, nejlepší bavičku krčem i usedlostí, ale také potížistku, že nad ni nebylo, co spala jen s tím, s kým se jí zachtělo.

Žádný šepot ani slzy. K čemu také slzy, když smrt je spolehlivý lék na hořkost tohoto vašeho života, který mnozí, se smíšeným pocitem odporu, nazývají lehkým. Pouze to zdrcující a deprimující ticho, jako by šlo o jakýsi protest beze slov.

Netečné obličeje bez jakéhokoliv výrazu, toporná těla předvídající loudavou odpolední agónii: Joaninha « Mluvka », se silnými rty ladícími s jejím jménem a širokými pohostinnými boky, Betina « Štěstíčko », nedostupná a odměřená, s provokativníma kočičíma očima, Bino « Kozí Nožka », s nohama do x a tím svým falešným úsměvem na rtech. A mnoho dalších. Vyprovázeli Rosu, aby jí dali poslední sbohem.

Dokonce i roztřesený Beto Vicente s tělem ohnutým pod tíhou nestvůrného hrbu, jenž byl ideálním terčem posměchu neposedných kluků z celé čtvrti: “Beto, Hrbáči, sundej si ze hřbetu ten náklad a uvidíš, že se hned narovnáš”, posmívala se mu děcka a pak utekla na rozbahněné fotbalové hřiště, které bylo spolehlivým místem setkání v kteroukoliv odpolední hodinu.

“Čemu se smějete? Myslíte si, že mě rozhodíte? Bežte si utahovat ze svojí matky, jestli vám to bude trpět.” – odpovídal rozzuřený Beto.

U brány hřbitova naloží rakev na pohřební káru. Nějaký muž se soustředěným výrazem mumlá nesrozumitelná slova. Chvílemi jeho hlas zesílí a latinská, kreolská a portugalská slova splývají v nesrozumitelné směsici.

To je konec cesty. Kde je Rosa z Riboque, ta, jež byla symbolem všech, kdo se neoddávají nečinnosti a konformismu některých lidí na okraji společnosti ani sžíravé síle předsudků. Kde jsi Roso, ty, která jsi nikdy nechyběla na socopé19 souboru Nová Coimbra ani na flámech u Claudina, muže-ženy, jak sám říká Chico do Monte Grande, známý hráč na puítu20 a proslulý flamendr.

Na Rosu čeká prázdný hrob. Teď bude patřit kousek půdy té, která za života žádnou neměla. Ale teď, když všechno skončilo, opravdu stojíš o tenhle kus země, který ti nenávratně propůjčují?

Hrobníci přsitoupí k rakvi a odemknou ji. Jeden z nich, neduživý mladík, zvedne mechanickým a znuděným pohybem víko, čímž v přítomných vzbudí zvědavost: všichni dychtí naposledy Rosu spatřit: tatáž krása zkoušená tvrdým nešťastným životem, nezaměnitelné znaménko na pravé líci a záplava barvených černých vlasů. Betu Vicentovi stékají po tváři kradmé slzy. Už je nedokáže dál zadržovat. Beto žil se zesnulou nejdéle, a nikdo ji nepoznal dokonaleji než on, v těch chvílích, kdy v bláznivém víru nočního shonu vedli dlouhé důvěrné hovory.

V takových chvílích se oddávali nekontrolovanému proudu hořkých a bolestných vzpomínek: ona mu vyprávěla, jak ji už ve třinácti připravil o panenství jeden ničema, který jí slíbil svatbu v katedrále s květinami a se vším všudy; vyprávěla mu o otci, kterého nikdy nepoznala, o tom, jak pomáhala matce v neslavném boji s vyprahlou půdou, o svém dospívání, poznamenaném všemožným strádáním a ústrky.

Kdo by řekl, že zdánlivě neškodná horečka takhle skoncuje s tou, která se za života vyznačovala odvahou, jež neměla obdoby v celém horním městě.

Když poslední lopaty hlíny nelítostně pokryly Rosino tělo a smuteční hosté odcházeli se svěšenou hlavou, Beto Vicente se naklonil nad hrobem, protože si připomněl silná pouta, jež ho za života s mrtvou pojila. Jako strašlivá zjevení se mu teď v mysli odvíjel shluk scén, v nichž Rosa hrála hravní roli. Epizody, které jednoho dne – a proč ne teď, pokud se k tomu naskytne vhodná příležitost? – předloží veřejnosti zcela bez příkras, protože Beto si nerad mluví do větru.

Hodně jsem o tom, Roso, přemýšlel a myslím, že budu tvůj příběh opravdu vyprávět, mluvit o tvém životě tam v Riboque, které bylo naše, ale mnohem víc tvoje než moje. Nebudu odhalovat tvá tajemství, vkládat ti do úst slova, která jsi neřekla, ani vykládat lži, jen proto, abych ten příběh přikrášlil. Budu vyprávět o tobě a o Mé Léchim, o Chico Monteirovi a o mulatu Fancineirovi. Ukradnu tichu anonymitu vašich životů.

Sbohem, přítelkyně Roso. Lidé žijí život jen jednou a ty jsi ten svůj prožila naplno. Ale když se nad tím zamyslím, opravdu jsi ho prožila?



II

Snášela se noc, otravná a tíživá. Zneklidňující letargie doháněla lidi k rozmrzelosti. Nenapravitelní flamendři se chystali narušit noční klid, hledajíce silné zážitky, které by dokázaly překonat apatii, jež se víc a víc zmocňovala všeho okolo. Už proto, že o sobotní noci nikdo nezůstával doma, tím méně, když se slavný soubor Nová Coimbra připravoval ve svém sídle na návštěvu rivala - souboru Ozvěna svítání.

Chico Monteiro – mezi kolegy z nábřeží a milovníky noci známý jako Chico do Monte Grande, který měl za sebou těžce prožitých dvaadvacet let, s dlouhýma nohama schovanýma v plandavých bavlněných kalhotách, jež zdůrazňovaly jeho věk - následoval skupinku, která se vydala na cestu směrem k místu, kde se koná bailé21, zatímco po jeho boku, Mé Léchi vypadající jako doktor, který vždycky nosil plnicí pero (nebo jenom závěr?) v horní kapse ošuntělého saka z bílého lnu a s hlasem zhrublým v důsledku nadměrných dávek alkoholu, které už měl v sobě v tuto noční hodinu, protestoval proti hrubému způsobu, jakým ho kamarád vytáhl z putyky Sô Freitas, navíc za přítomnosti cizích lidí.

Mé Léchi rád popíjel svou kořalku po malých doušcích, „ žádný stres, dnešek ještě neskončil“, říkával, zahajuje mezi jednotlivými doušky rozhovor: mluvil o dějinách, o zvycích, o moudrosti lidu, zkrátka o všem, co mu dovolila zkušenost jeho padesáti let a pověst samouka, posílená „ diplomem prvního stupně od profesora Atanásia“, kterým se pyšně oháněl. Sedával, jak bylo jeho zvykem, u stolu uprostřed putyky, opanovával okolí a dobýval z mlhy dávné minulosti postavy zároveň historické i legendární: mulaty Yona Gata a Damiãoa Lopese, kteří se postavili proti tomu, aby byli zvolení radní z lidí, kteří nebyli obyvateli kolonie; krále Amadora, který na důkaz nesouhlasu vypil přímo uprostřed mše v kostele Nejsvětější Trojice palmové víno z posvátného kalicha; kapitána Dominguese Preta, pravou Amadorovu ruku, krále králů, který hrdinně táhl na město a přes čtvrť São João je dobyl; kapitána Conde Silvestra, jeho souvěrce, který chrabře bojoval na usedlosti Água Grande a zemřel se ctí rukou nepřítele.

Když vyprávěl ty úžasné historky, jeho pohled se buď ztrácel kdesi ve vzdálených, těžko dosažitelných představách, nebo se upíral na užaslé a dychtivé tváře, které naslouchaly vyprávění bez sebemenšího náznaku znudění. Ani sám Chico Monteiro si nedovolil vejít do hospody, hlasitě na něho pořvávat a téměř mu vyrvat sklenku z rukou, protože už byl čas odejít na bailé?

Teplý větřík činil vzduch hustším a téměř nedýchatelným. Cesta, po níž šli, byla úzká, lemovaná obrovskými newbouldiemi22 a tu a tam chlebovníkem s uschlými plody. Zem byla kluzká a blátivá, ale ani to nezabránilo velkému davu, aby se vtěsnal na pěšinku a mířil na dvůr Suma Mistera. Elegantně oblečené ženy v nažehlených tunikách, v širokých sukních, se žlutými a bílými šátky přes rameno, spěchaly, aby nezmeškaly začátek představení. Prudké bílé světlo z karbidových lamp osvětlovalo střed tanečního prostoru na dvoře. Všechno bylo na svém místě, připravené na návštěvu.

V jednom rohu chatrče, vystlané křehkými palmovými listy, seděla Rosa Adriana na nízkém morušovém kmeni se sukní vytaženou tak, že odhalovala část jejích hebkých, buclatých stehen, a její špičatá ňadra, toporná jako by chtěla probodnout prostou popelínovou halenku. Šeptala si s Betinou, která byla stejně jako ona dlouholetou členkou, a jejich rozhovor tu a tam přerušil veselý chechot, který jim pomáhal překonat úzkost při čekání. Její velké černé oči, oválný obličej a pravá strana tváře, jíž vévodila podivná tmavá skvrnka, jí dodávali zvláštního dojmu neoblomnosti a odhodlání.

Byli tam také Beto Vicente, Nilo « Pidloočko » - jak by mohl u podobné příležitosti chybět? -, Toni San Bonita, který se věčně lepil na horkokrevnou a zlou Deladu (« kam ženskou posadíte, tam ji také najdete » – bylo jeho heslo) a mnoho dalších.

V místnosti panoval velký ruch. Skupinky mladých se dívaly ven před chatrč, přitahovaní pouhou zvědavostí, zatímco členové Nové Coimbry dokončovali poslední přípravy pro přijetí hostů. V bílém světle, které lampy vrhaly do prostoru, dodávala pestrá škála barev tanečních obleků slavnosti, která měla zakrátko začít, ještě více přitažlivosti.

„Už dlouho jsem nic takového neviděl. Snad jen jednou, když stařec Mé Cuto Dama zpíval v Cole Grande“ – pronesl starý Jóvito s nezbytnou hliněnou dýmkou, která ostýchavě čoudila v koutku jeho úst. „Když člověk vidí všechny ty lidi na Misterově statku, srdce se mu naplní radostí. I když mají dům samou díru nebo cestu samé bláto, lidi nezapomenou na zvyky své země“. Panečku!… A oči mu zářily vzrušením.

„Jste zkušený chlap, Sô Jóvito. Můj otec, který zemřel před mnoha lety, vyprávěl příběh o otci a o vás, jak jste se tehdy bavili na tchiloli23, tancovali a pokukovali po hezkých ženských“, řekl Chico do Monte Grande, který choval ke starému nemocnému důchodci velké sympatie. „Když takhle mluvíte…“

Zvuk bubnů a pískání oba muže přerušil. Kruh tanečníků už se přibližoval. Po přivítání a při proslovech obou předsedů ještě u vstupu do uličky přicházela Ozvěna svítání.

V čele šel Sum Melhano, držel se pěkně vzpřímeně a v obličeji se mu kromě tvrdosti zračila vážnost, neboť post předsedy vyžaduje jasné postoje a přímost. Kdo by v něm teď, když na sobě má bezchybně čistý oblek, poznal klempíře z Mata Andi, kde míval neustále špinavý obličej a železné piliny mu nedopřály ani chvilku oddechu? Ale teď je klempíř Melhano předsedou od hlavy až k patě, na jeho gestech závisí chod celé Ozvěny svítání, která v sídle Nové Coimbry nemohla chybět. Sum Melhano a jeho Spolek měli stále vryto v paměti ponížení, v něž se proměnilo jejich poslední vystoupení v Santa Cruz spolu se souborem z Riboque jednoho večera, kdy – jak uznávají – byl Lôgindo senzační, znenadání začal zpívat, improvizoval, jak to uměl jen on, a upozorňoval na Novou Coimbru ohromené diváky, které si podmanil libým švitořením, deroucím se z hrdla známého „hlavního pěvce – butadó vunga“.

A nyní, na pozvání samotného Suma Mistera, vstupuje Ozvěna svítání do sídla v rytmu a tanečním krokem s jediným přáním v mysli: uspět na půdě svého největšího rivala.

Byla velkolepá, ta lidová slavnost za vlahé noci, při níž všichni skrývali své obavy. Ozvěna Svítání působila mistrovsky. Pronikavý zvuk píšťal sladěný s přerývaným rytmem bubnů, vyvolával u tanečníků posedlost, kteří neobyčejně odvážně odpovídali na dramatickou výzvu, jež se z nich uvolňovala. Už nebyly ve hře jen Ozvěna svítání a Nová Coimbra. Jejich těla se chvílemi uvolnila a sálala z nich dychtivost a naděje v okamžik změny, která by s sebou mohla přinést svítání nového a opravdového života.

III

Slunce bylo ještě daleko za obzorem a na nebi se tichá scenérie jasných a hustých mraků připojila ke klidu svítání, když se Rosa Adriana vracela z flámu u Claudina.

Na rozdíl od jiných večírků byla zábava té noci slabá. Panovala tam zasmušilá nálada, téměř nudná jako den uprostřed měsíce. S výjimkou několika proutníků, kteří chtěli ženskou jen proto, aby se zadarmo pobavili a aby se později mohli vychloubat mezi kumpány, se na flámu skoro nikdo neukázal. Rosa ještě přejela pohledem celý sál a mezi známými a obvyklými tvářemi zaznamenala jen malou postavu Carlose, volajícího: « Noc je naše », přičemž hrál na kytaru svůdné arpeggio s hlavou nakloněnou k ozvučnému otvoru, daleko od všeho a ode všech.

Možná byl déšť, který padal celý den a pokryl úzké cesty čtvrti silnou vrstvou bahna, hlavním důvodem prázdnoty, jíž zel taneční sál i bar u Claudina.

Bahno a kaluže skutečně jako by omámily celou čtvrť a přenášely pocit úzkosti a nepohody i na lidi, kteří s nimi bezmocně soužili ode dne, kdy spatřili světlo světa. To, co víceméně pomohlo sjednat nápravu a uvolnilo cestu, byla vrstva slupek od ovoce, kterou dal Fernando, běloch z Vigoço, rozházet na kluzkou dlažbu hlavní ulice, bez čehož by nebylo možno přepravovat do skladů v Monte Grande vypěstované produkty z plantáží.

Riboque za poklidné noci se tolik liší od horečných hodin, během nichž život zběsile tepe v jeho nesčetných uličkách! – pomyslela si Rosa. Ale i v noci působila čtvrť, s neuspořádanými obydlími, nacpanými v každém zákoutí, poskytujícími přístřeší populaci, jejíž počet už nebyl znám, jež ale závratně rostla, dusivým dojmem.

Když se Rosa vydala na hlavní cestu, třikrát se pokřižovala, otřela si z nohou bahno, které jí bránilo v chůzi, o dláždění jednoho přilehlého dvorku, a vydala se směrem k domu.

-Hej, psst, psst – zaslechla tichounký zvuk, skoro šepot, jako by se ten, kdo ji volal, snažil, aby ho slyšela jen ona.

V noční temnotě, spoře osvětlené rozptýleným třpytem říjnového měsíce, nedokázala Rosa rozeznat živou duši. Každé jiné by se zmocnil strach, bála by se démonů, zbloudilých duší, hledajících klid, jež se, jak se povídá, objevují za tichých svítání, a buď zvoní na zvonečky, nebo jemně šeptají slova unášená větrem. Možná to byl dokonce nějaký násilník, zkoušející Rosinu odvahu.

Ale ona se ničeho nebála – kdo nemá dluhy, nemusí se bát, říkávala sousedce Sam Gélice, která ve všem viděla duše z jiného světa.

Rosa pokračovala v cestě, aniž se znepokojila tím, že měla dojem, že zaslechla své jméno a přitom nic ani nikoho nespatřila. A co taky na tom záleželo? Kdyby to byl člověk, byla připravena na rvačku, a ať to byl muž nebo žena, to by vyšlo na stejno. Pokud by šlo o démona, bojovala by proti zlu, protože Rosa věřila ve Svatou Terezičku, svou ochránkyni, která ji nejednou uchránila od neblahého působení temných duchů, od uřknutí i od pronásledování.

-Roso, hej, Roso, ty neslyšíš? – zase se ozval ten hlas, stejným pronikavým a skličujícím tónem.

- Tak kdo mě teda volá? Zeptala se Rosa, ve střehu, připravena na všechno, co by mohlo přijít.

- To jsem já, Beto – hlas byl blízko a vzápětí se ze šera vynořila lišácká tvář Beta Vicenta s ukazováčkem na rtech, která ji nabádala k tichu a dávala znamení, aby sešli z cesty.

Proboha, Beto! To se dělá, volat na lidi v takovou hodinu, schovaný v křoví? Měl jsi štěstí, protože už jsem začínala myslet na kdovíco...

Máš pravdu, Roso, nechtěl jsem na tebe volat v takovou hodinu, ale situace tam v Monte Grande se zkomplikovala a Chico, tvůj soused a můj přítel…

Chico Monteiro? Ještě předevčírem jsem ho viděla na bailé Coimbry… Tak co s ním teda je? - přerušila ho vyděšeně Rosa, vystrašená představou, že by se něco mohlo stát Chicu do Monte Grande, který měl výraz dítěte, ale byl bezezbytku odhodlaný bránit zájmy přístavních nakladačů, kteří pronajímají svou sílu při nakládání a vykládání lodí, kotvících tam v dáli, na širém moři.

Ano, Roso. Byl tam, ale za dva dny se toho může hodně přihodit. Ale poslouchej. Už deset dní se projednává se Sô Beneditem, správcem plantáže v Estrele, že už nebudou nosit jeden pytel kakaa jen za pět dober. Jak víš, Roso, život přístavních nakladačů je těžší a těžší, hlavně když tahají náklad z velkých lodí na čluny. Pan Benedito zas přišel s tou svou starou písničkou, že plantáž utrpěla ztráty a my že jako máme mít nějaký svědomí, no prostě nás chtěl zas jenom oklamat. Ale přístavní nakladači už toho maj dost, nechtěj už tyhle řeči poslouchat. Totorô Marandê, Felipe Matanhula, Beto Chouriceiro přezdívaný Uzenář…



  • Totorô se do toho taky namočil? – zeptala se udiveně Rosa Adriana.

Jestli v tom jel taky ten černoch, tak proto, že už šlo do tuhýho, nebyla to jen tak nějaká sranda, dělníci musí pokračovat, dosáhnout toho, o co usilovali.

  • Je jeden z vůdců, Roso – pokračoval Beto Vicente -, Totorô, Matanhula, Giovanni, a Fancineiro, jeden mulat z Água Dagô, který se objevil na nábřeží minulý měsíc, šli za Beneditem a řekli mu, že nakladači budou makat jedině, když plantáž zaplatí aspoň ještě 12 dober za každý pytel. Pokud ne, loď může čekat na moři, třeba dokud neshnije. Benedito viděl, že si nedělaj srandu, a zavolal policii. Vykládal o stávce, požadavcích a o jiných věcech, a tak policie sebrala Totorôa, Matanhulu a další. Chicovi se podařilo utýct a teď ho policie hledá všude možně, jako by byl nějakej zloděj nebo kriminálník…

Záblesk nevole přelétl přes rozzlobenou tvář Rosy Adriany. Chico ji už dříve upozornil na to, že lidi z přístavu reptají proti nízkým platům, které plantáže platí nakladačům, ale nikdy by ji nenapadlo, že situace by se mohla vyvinout tak rychle, že už i policie jedná.

V panenském klidu svítání bylo jasně slyšet tlumené šplouchání vody v říčce, která protékala nedaleko. Beto Vicente se podíval na svou partnerku a snažil se uhodnout nač myslí. Kéž by se mýlil, ale připadalo mu, že se připravuje učinit jedno z velkých rozhodnutí.

- Beto, víš, co uděláme? – zavrtěl hlavou, načež Rosa pokračovala: Chico může být na jediném místě, vím, kde je. Pudem tam hned teď, dokud je tma. Poslechnem si ho a rozhodnem se, co uděláme proto, abysme jim pomohli.

Zanořili se do houští, zmizeli ve tmě hnáni touhou najít Chica do Monte Grande, velkého vzrůstem, ale také úsilím, které vkládal do toho, aby uhájil chléb tak těžce dobývaný.



IV

Bavili se živě o posledních událostech z nábřeží kolem stolu celého zčernalého od moruší

Chico Monterio poslouchal s nevěřícným výrazem a svraštělým čelem vyprávění Beta Vicenta, jenž mu dojatě popisoval jednání policie, která všude slídila a zatýkala hlava nehlava v okolí Chica do Monte Grande.

Beto vyprávěl, že přítomné tam nejvíc pobouřilo to, jak zatkli Cirila « Achén Sô », blázna (byl ale Ciril, se svým soustředěným pohledem a úslužným jednáním, opravdu bláznivý?), který obvykle postával sám na východním cípu nábřeží s napjatým tělem a pohledem upřeným na neurčitý, matný obrys útesů, vrhajících se v době přílivu do neklidné a rozbouřené mořské vody. Neboť policisté, radující se předem zadržení, se k němu potichounku přiblížili, zbili ho pendreky a hodili ho dozadu do tmavého kufru džípu.

Chico celé vyprávění pozorně poslouchal a chvílemi nemohl skrýt zášť, která mu bouřila kdesi v hloubi hrudi. Vedle něho šeptala Rosa Adriana něco do ucha Mé Léchimu, který tam také přiběhl, do té opuštěné chatrče z palmových listů, jež mu už nejednou posloužila jako útočiště, když se dostal do sporu s tím či oním majitelem kvůli nezaplacení nájmu.

-„Nejlepší bude, sousede, když se tady dobře schováš, protože, jestli tě policajti najdou, vymlátí z tebe duši. Zuřivě tě hledají. Necháme tu záležitost vychladnout, a až potom se můžeš ukázat“ - radil Beto Vicente, který se nemohl zbavit děsivé myšlenky, že by se Chicu Monteirovi mohlo něco stát.

Čas od času Mé Léchi lehce pootevřel okénko chatrče, kterým pronikal paprsek světla, jenž jim chvílemi přinášel zář slunce v tom prosluněném, poklidném ránu v Mateus Angolares.

Vskutku, ta královská hvězda tam venku jasně zářila a její svobodné paprsky něžně líbaly nesmělý tok Águi Lugui.

Je to fakt ošklivý případ – promluvila teď Rosa, jejíž slova obyčejně na všechny silně působila. – Policie nezůstane v klidu, dokud tady s tou záležitostí se zvýšením platu neskoncuje. Všici víme, že je pro dělníka těžký dosáhnout toho, aby mu přidali, ale to, co dělaj dělníci z Monte Grande, aspoň ukazuje majiteli plantáže, že lidi vědí, proč jsou tak chudí! – Odmlčela se, aby nabrala dech, chtěla pokračovat, ale Mé Léchi jí skočil do řeči:

-Máš pravdu, Roso. Jsem s tebou, když mluvíš takhle. Policajti zuří, protože nepovažovali dělníka za schopného protestovat proti nízké mzdě. Teď hrozně zbijí Fancineira, Giovanniho i ostatní přátele, co zavřeli. Ale čeho dosáhnou? Nikdo nemůže vyrvat vykořisťovanému z hlavy vědomí, že je vykořisťovaný…

Chico do Monte Grande si z krabičky vyrobené z novinového papíru vyndal cigaretu Negritas, zapálil si a po několik vteřin z ní dlouze potahoval. Začínal chápat život Mé Léchiho, snažícího se vždycky vysvětlit ostatním souvislosti, které si nikdy ani nepředstavovali, což jim pomáhalo porozumět nespravedlnostem a zvůli, která na nich byla páchána. Nikdy předtím nezaznamenal v kamarádově obličeji nádech takové vážnosti, jako by byl předem očekával události, jež se právě odehrávaly.

Zamyšlené kroky Beta Vicenta, který přecházel místností sem a tam, ho vrátily zpět do reality.

Když překonal rozrušení, jež ho ovládalo při příchodu do chatrče, byl Beto zase klidný a přemýšlivý chlap, který neustále hledal řešení problémů. A ten, který je teď sužoval, byl velký a ještě větší budou jeho následky, pokud se nenajde schůdné východisko. Protože Beto věděl, že plantážníci nepřistoupí na požadavky přístavních dělníků, a jelikož mu bylo jasné i to, že jsou rozhodnutí, že za stávajících podmínek se do práce nevrátí, neviděl žádnou možnost, jak by se mohly znesvářené strany domluvit. Zatýkalo se, probíhaly výtržnosti a policie se za velkého rozruchu snažila odhalit potenciální vůdce povstání, ale že by se policie nebála, že by se protest v Monte Grande mohl přenést i na velké plantáže?

-Chico, buď sbohem, dokud se nevrátíme. Jídlo ti chybět nebude, protože, Sama Xima, ta stará paní, co bydlí támhle v tom dvoře, povídala, že ti bude každý den nosit jídlo – řekla Rosa Adriana, čímž proťala hloubavé ticho, jež v malé místnosti zavládlo.

Blížilo se poledne a Beto naznal, že je čas odejít. Chico se rozhodně rozloučil s přáteli, když mu obvykle poddajnou a klidnou tvář ozářil podivný třpyt. Ostatní odešli a on musel zůstat sám v dočasném, ale nepříjemném osamění.

V

V Riboque si lidi šeptali o zatčení přístavních dělníků.  Muži i ženy projevovali neobvyklý zájem, doráželi na možné informátory, aby zjistili, jakým směrem se budou události ubírat.

Rosa Adriana se stala jednou z hlavních šiřitelů boje rozpoutaného stávkujícími dělníky. Betina, Georgina, Quêdêque a Joaninha « Mluvka » (její pokrevní kamarádky – výraz pocházející od samotné Rosy) si byly vědomy situace a nikdo nemohl zajistit lépe než ony, aby zprávy kolovaly po Horním Městě závratnou rychlostí.

Když se s ním bavili, Mé Léchi – známý v určitých riboquenských kruzích jako doktor Mé Léchi – je samozřejmě podpořil, ale Rose Adrianě nelze upřít nápad tajně získat kapitál na podporu boje nakladačů.

Při západu slunce, když netopýři vylétali odkudsi ze svých denních skrýší a začali hledat červené banánovníkové květy, ze kterých sají med, se Rosa se svými kamarádkami se vší vervou oddaly horečné činnosti: obcházely důvěryhodné usedlosti a vysvětlovaly, proč přicházejí a že boj, který se vede na nábřeží, je správný, a že se netýká jen přístavních dělníků.

Mnohokrát si musela Rosa vypomáhat hereckými schopnostmi a nafukovala události i následky, které z nich plynou pro rodiny zatčených a pro ostatní zainteresované. Kdo mohl odolat prosbě Rosy Adriany, když začala zacházet do podrobností a používat výrazy jako „solidárnost“ a „vzájemná pomoc“, jež si zapamatovala z jednotlivých rozhovorů s Mé Léchim na toto téma?

Říkalo se dokonce, že se jí podařilo vyrazit nějaké peníze z kupce Lédiho „Zpustlíka“, populární riboquenské postavičky, která chodila v zanedbaném obleku a jíž se v lakomém a tučném obličeji zračila neutuchající nedůvěra.

Kdo to viděl, tvrdil, že když Rosa vešla do krámku, „Zpustlík“ se právě bavil čištěním závaží kovové váhy zbytky čehosi, co mohlo být svého času nátělník, dnes však již neidentifikovatelné barvy. Jeho tlusťoučké a sukovité prsty se pohybovaly liknavě a bezstarostně, hlava mu visela nad hrudí a očividně se plně soustředil na to, co dělal. Ale jeho oči, ty vychytralé oči, už lstivě sledovaly pohyby Rosy Adriany, sotva překročila práh.



Nově příchozí se opřela o dřevěný pult a pozorovala divadýlko Lédiho, který tam stál se svěšenou hlavou, potichu si pohvizdoval a cosi si mumlal. Rosa zničehonic zvedla levou ruku a vší silou bouchla pěstí do pultu. Rámus jakoby vzbudil „Zpustlíka“ z předstírané apatie, do níž byl pohroužen, neboť odložil kovové závaží, které hladil mezi prsty, a rozespalým hlasem zjišťoval:

  • Kdo je to tady? Aha? To seš ty, Roso?

  • Líně se zvedl a hřbetem ruky si mnul schválně přimhouřené oči. – Něco mně řekni: Seš tady už dlouho?

  • Nech té komedie, Lédi. Slyšels mě přijít a dělals, že spíš, protože sis myslel, že po tobě budu něco chtít. Známe se dobře od té doby, co jsme společně vyrůstali v Espalmadoru – tahle slova Rosa zdůraznila, jako by chtěla kupce upozornit, že si s ním nepřišla jen tak popovídat.

  • Dobře, Rózičko - Vždycky s ní tak jednal v naději, že mu tělo Rosy Adriany, které ho rozpalovalo, bude jednoho dne patřit. – Nemá cenu, holka, aby se tě našinec snažil obalamutit. Co teda chceš, co se stalo?

Rosa mu v krátkosti vypověděla, co se děje, vysvětlila Lédimu, o jak velký problém jde, řekla mu o uvěznění přístavních nakladačů, o nuceném odchodu Chica Monteira kamsi do Mateus Angolares.

  • Chico? Který Chico? Chico de Sama Pita? Hned jak kupec slyšel jméno Chica do Monte Grande, zjevně reagoval na to, co mu Rosa tak podrobně vyprávěla.

  • Přesně ten, Lédi. Dobrý chlapík, jak dobře víš. Nic neukradl, nikoho nezabil, ale teď se musí schovávat jak lišák někde v džungli…

  • Znám Chica, Roso. Dobrý chlap, jak říkáš. Správňák, který s každým vyjde. V celém Riboque nepotkáš nikoho, jako je on – Zvedl pravou ruku na pozdrav někomu, kdo šel okolo, a pokračoval: - Dobře, Roso, ale řekni mně rovnou, co chceš ode mě?

Rosa Adriana mu vysvětlila, že je naléhavé pomoct rodinám vězněných kamarádů, a snažila se využít sympatie, již Lédi projevil k osobě Chica Monteira. Zatímco na něj mluvila, pokoušela se představit si kupcovu odpověď. Co asi v duchu počítal, než dospěl k závěru, že zatčeným nemůže dát peníze.

  • To sis nevybrala vhodnou chvíli, Roso. Kšefty nejdou a právě dneska jsem zaplatil daně. Ale jedno ti řeknu: Lidi ve čtvrti si říkaj, že jsem zlej, že nevnímám problémy ostatních. Ale tak to není, ne, Roso. Já je vidím, tiše trpím…

  • Ale ani nepomáháš, Lédi. Proto tak lidi mluví…

  • Jenže lidi ze čtvrti po mně taky nic nechtěj. Jaks mě teď poprosila o tu pomoc, myslíš, že bych ti ji mohl odmítnout? – Rosa teď nevěděla, jestli mluví vážně nebo je to jen divadlo. – Můžou mě mít za nejhoršího na světě a věřit že se zajímám jen o svou rodinu, ale mně problémy ostatních taky zajímají. Dostaneš sto tisíc milreisů, víc ti dát nemůžu. Věřím, že to chápeš.

Tím, že Rosa z Lédiho dostala takovou pomoc, rozšířila řady svých příznivců o ty, kteří ještě váhali a jejichž důvody se díky přesvědčivým argumentům sousedky Chica Monteira, téměř rozplynuly. Ona sama si na začátku těchhle událostí nikdy ani nepředstavila, že by pocit soudržnosti mohl být tak velký v Riboque, jež bylo úrodnou půdou pro nekonečné hádky mezi sousedy.

Už před několika měsíci se jí Mé Léchi, ne vždycky srozumitelně, snažil vysvětlit, že příčinou rozruchu a vření, jež jsou typické pro jejich čtvrť, jsou právě podmínky života na okraji společnosti, v nichž žijí její obyvatelé. „ Jednoho dne se, má drahá, ta síla, která se dnes rozmělňuje v intrikách a tlachání, v téhle čtvrti plné zmatku, zorganizuje a povstane proti všemožnému zneužívání moci a bezpráví“ – řekl jí Mé Léchi s pohledem upřeným na Dolní Město, jako by už zahlédl ten čas změny, po němž všechen lid toužil.

Nejednou byla Rosa v pokušení přijmout názor těch, kteří Mé Léchiho nařkli z náměsíčnosti a vizionářství. Jenže teď, podle toho, co se dělo, začínala mít dojem, že má pravdu. Ještě to přímo nepotvrzovalo to, co spřádal v mysli, ale zdálo se, že solidárnost vyvolaná stávkou začíná udávat směr mohutnému růstu té síly, i když je ještě v mlhavém zárodku.

VI

Psi se ustrašeně rozštěkali, když byl noční klid narušen policisty, kteří zaklepali na dveře Rosy Adriany a krutým způsobem ji vytáhli z tmavého dřevěného lůžka.

Policisté jednali rychle, neboť ani Beto Vicente, který spal hned ve vedlejší místnosti, ani sousedi si nestačili všimnout, že Rosu odvedli. Džíp, který řídil obávaný desátník Moreira, přijel pěšinou Sr. Pimentala, přiblížili se ke dveřím chatrče, v níž Rosa spala, a odešli stejně, jako přišli: potichu a potají a rozjeli se naplno, až když vjeli na hlavní cestu.

Kdo říká, že odvážní jsou jen muži? Rosa je žena, a muži se ani v nejmenším nepodobá, ale málokdy se vidí taková chladnokrevnost a lhostejnost vůči provokacím a výhružkám biřiců, dokonce ještě předtím, než policejní eskadra přišla? Rosa věděla, že ji tam čekají hrozné chvíle, ostatně jako všechny zatčené. Ale přesto, co od ní policie doopravdy chce?

Džíp prudce zabrzdil před hlavní policejní budovou. Nejdřív vyskočili čtyři strážníci, kteří seděli kolem zatčené, a teprve pak Rose přikázali, aby vystoupila z vozidla.

Vstoupili hlavními dveřmi, zahnuli do leva a šli dál chodbou, na jejímž konci byla řada cel se zamřížovanými okny. Do přítmí a zatuchliny jedné z nich strčili i Rosu Adrianu.



Vlhkost vycházející z kamenných zdí a silný zápach moči z rozdrbané rohože ležící v koutě jí nedovolili ani zamhouřit oko. Také rozpoložení, ve kterém očekávala první výslech, přispělo k tomu, že její bdění bylo naplněno těmi nejstrašnějšími představami.

Prudké ranní světlo, které zaplavilo nádvoří hned naproti Rosiny cely, jí přineslo pojem o čase. Rosa se opřela o malou dřevěnou stoličku stojící osamoceně ve skromném příbytku a vykukovala na dvůr, kde se bílí policisté s tvrdým výrazem ve tváři, ozbrojení, vzrušeně bavili a vzduch občas proťal hlasitý smích, který k ní doléhal jen slabě, protože od nich byla daleko.

Dvůr byl široký a měl obdélníkový tvar. Nalevo se impozantně tyčil blok budov natřených na žluto-hnědou, ke kterým vedlo schodiště s dlouhým železným zábradlím. Uniformovaní strážní spěšně chodili neobvykle zběsilým tempem nahoru a dolů.

-Jojo, je to, jak vám říkám, tady ti chlápci jsou pořád drzejší a drzejší. Jestli to vláda neveme pevně ruky, všechno to bude složitější, to vám garantuju. Stávky… Já bych jim dal stávky!... – Rozhovor policistů občas nabral na síle a dolehl k ní jasněji. Jak předpokládala, její zatčení souviselo s požadavky přístavních dělníků, bylo ale získání prostředků něčím tak důležitým pro to, aby ji zatkli?

Náhle z útrob chodby, která vedla k celám, zaslechla zvuk těl vlečených po zemi, doprovázený téměř neslyšitelným úpěním. Rosa Adriana seskočila ze stoličky, na které stála, rychle běžela ke dveřím cely a snažila se něco vypozorovat maličkým otvorem, umístěným vysoko nad její hlavou. Ale nepodařilo se jí to.

Opírajíc se o úzký výstupek na dveřích a o horní část mříží s velkou námahou uviděla nehybná těla Fancineira a ještě jiného muže, kterého se jí nepodařilo identifikovat, protože pohublý obličej byl zaplaven krví. Oba muže nelítostně vláčeli po zčernalé hrbolaté podlaze úzké chodby.

Mrtví! Ne, nezdálo se, že by byli mrtví. Rosa si totiž ze své provizorní pozorovatelny všimla, že ten druhý muž slabě zasténal, když hlavou narazil na dva schody trčící přímo uprostřed chodby.

V napjatém očekávání pevně sevřela mříže. Kroky strážníků, vláčejících ty dva muže, se ozývaly daleko a ztrácely se v prázdnotě malého prostoru cely. Čekala, co se bude dít dál – Co jiného také mohla dělat? – padla spíš únavou než zármutkem na dřevěnou stoličku. Myslela na Chica Monteira, Mé Léchiho, Totorô Marandêa, Giovanniho, všechny ty chlapy z Monte Grande. Viděla v jakém stavu se nacházejí Fancineiro a muž, kterého nepoznávala, oba víc mrtví než živí s brutálně deformovanými a těžko rozpoznatelnými rysy. Co se tu asi děje? Kde skončili její přátelé?

Ze zamyšlení ji vytrhly těžké a tvrdé kroky, po nichž následovalo rychlé otočení klíče v zámku. Policista průměrné výšky, zato široký jako letitý vínovec pětimužný, si stoupl proti dveřím a kategorickým hlasem, který nepřipouštěl sesmělejší odpověď, jí přikázal, aby se zvedla.

Rosa poslechla, pomalu se zvedla a šla ke dveřím, čímž donutila strážníka, aby jí uhnul z cesty.

Prvních sto metrů kráčeli mlčky, ale Rosa Adriana se pokusila navázat rozhovor a oslovila ho:


  • Eh, strážníku, víte, kam jdeme?

  • Na nic se neptej, prostě běž! - Odsekl policista.

Nepodivila se agresivnímu chování toho muže, jehož nevraživost se přece zdála být mírnější, i když s ní nepromluvil. Neznala ho, ani on se nezmínil, že by znal ji, nicméně bylo možné, že zná jméno některého z přístavních nakladačů z Monte Grande….¨

Silné sluneční světlo, jež zaplavovalo dvůr, Rosu Adrianu zaskočilo a přinutilo ji prudce přivřít oči. Teď, když byla předvolaná, cítila se, jako by se osvobodila od strašlivého břemene, jež jí přinášela nejistota čekání. Ať byl osud, který ji teď čekal jakýkoliv, pořád to bylo lepší, než úzkost, jakou jí působila beznadějná samota, která ji obklopovala v cele.

Vyšlapanou stezkou, jež vedla ke starému šestibokému skladu, obešli hlavní budovu.

-Běž dovnitř! – poručil jí strážník hlubokým a ještě nesmlouvavějším hlasem, jako by se snažil někomu uvnitř ukázat, jak agresivně se zatčenou jedná.

Rosa poslechla a vešla dovnitř.

Přímo před ní, jako zkamenělé figuríny, stálo několik řad polonahých mužů s rukama spoutanýma za zády, kteří se uprostřed obrovské haly snažili udržet na nohou. Rosa mezi nimi poznala většinu přístavních dělníků z Monte Grande a potlačila náhlé nutkání rozběhnout se k nim, obejmout je, aby zjistila, co je nového. Němý pohled mužů a klid celé té scény jí připadal jaksi nereálný, smyšlený. Byli s ní sami, a přitom dělali, že ji neznají, jako by se k ní nechtěli znát

Brzy však pochopila a v duchu poděkovala přátelům za lhostejnost, s níž ji přivítali. Dvířky hned za poslední řadou nakladačů vešel asi čtyřicetiletý chorobně bledý muž s cynicky veselým výrazem, který držel v levé ruce bič se zlověstně zářivými spletenými řemínky.

Takže vy se jako neznáte? – prohlásil jízlivě a k rádoby čtveráckému tónu připojil záhadný úsměv na tenkých a krutých rtech. – Víme, kdo jsi a cos udělala, abys pomohla tady těm ničemům, co nechtějí o práci nic slyšet. Radši to všechno vyklop a řekni, kdo za tím stojí.

Pronesl to sykavým a břitkým tónem, takže skoro ani nepotřeboval mít v ruce ten bič spletený z kožených řemínků, aby podpořil hrozivý dojem, kterým měla jeho slova působit.

Ticho v místnosti ještě ztěžklo, posíleno napětím a nejistotou z toho, co přijde. Z jednoho rohu staré budovy náhle zazněl do ticha chytlavý rytmus jedné z písní, která byla právě v módě. Její střídavý rytmus naplnil prostor a roztřásl chatrné stěny budovy. Muži pochopili, co se bude dít a vrhli na Rosu chápavý a úzkostný pohled.

A uhodli to. Bič zasvištěl vzduchem a zasáhl pravou tvář Rosy Adriany, která samým překvapením nestihla ani naznačit jakékoli obranné gesto. Jednou, dvakrát, třikrát ta hrozivá zbraň v obratných policistových rukou prolétla vzduchem a neúprosně bičovala Rosino mladé tělo.

-To si piš, že odpovíš, ty děvko, jestli odsud chceš odejít živá. Kde je ten grázl Chico Monteiro? Radši si dobře rozmysli, co řekneš, nebo tě rozsekám na kousky! ... muž řval a jeho hlas i v tom hluku neuvěřitelně vynikal.

Rosa ustála první rány bičem, aniž by ji výhružky a urážky rozzuřeného policisty nějak zastrašily. Dokonce cítila nepopsatelnou radost, když se dozvěděla, že se Chico Monterio stále schovává se zdravou kůží a nadále odolává přetrvávajícím snahám dopadnout ho.

Bič svištěl při pravidelných ranách, ale pro Rosu už neexistoval. Cítila, že omdlela, došla na pokraj svých sil a nejvíc zasažených částí těla se zmocnil podivný žár. A uviděla Chica Monteria, jak jde k ní se rty roztaženými v širokém úsměvu…

Chico se smál, teď ho viděla rozmazaněji, neboť mlha před ní houstla stále víc a víc. Ale jeho úsměv nebyl vítězný, ani radostný. Vyjadřoval – a ona ho slyšela – naději v to, že boj, který byl nyní potlačen, je jen další etapou této velké vlny povstání, kterou jednoho dne oni sami i ti, kteří se k nim přidají, rozhodně roznítí…

VII

Šestadvacet skromných let trval tvůj život, Roso. Málo času pro někoho, kdo tak miloval život: jasný třpyt červencového slunce, svobodný zpěv ptáka na větvi nějakého stromu, opojnou vůni lesa/džungle uprostřed libého období gravany.24

Roso, přítelkyně, k tomu, co jsem o tobě vyprávěl doposud, bych toho měl ještě mnoho co říci, kdyby mi bolestné vzpomínky na ty časy nevzaly řeč.

Osm let uběhlo od tvé smrti a já, Beto Vicente, nikdy nezapomenu na ty šťastné i hořké chvíle, které jsme prožili v Riboque, jež se pořád obnovuje, ale přitom je pořád stejné. Noci byly úchvatné, ale dny jsme přežívaly jen díky kousku chleba, který bylo stále těžší a těžší sehnat.

V současnosti, kdy se já a Mé Léchi potulujeme po těch ulicích a uličkách, kdy kráčíme po dnes už tvrdé zemi hlavní ulice, kdy se náš pohled táhne k obzoru, spojujícímu čtvrť s mateřským městem (což není město plícemi všeho?), jež objímá všechno to, co předtím bylo jen bludišti a bažinami, naše myšlenky letí čile za tebou a za Chicem Monteirem ( Chico je teď daleko, je členem posádky Santa Marii a plaví se přes všechny přístavy světa), a za našimi tehdejšími rozpravami o změně.

Něco se od té doby přece jen změnilo – tak třeba válka proti blátu na cestách už není tak rozsáhlá -, ale kolik jich je, Roso, kamarádko, na tom stejně? Kdysi nám o tom Mé Léchi vyprávěl, o chvíli, která nadejde a přinese s sebou skutečné změny.

Budeme toužebně čekat na úsvit té doby, která není vůbec mytická. Doba osvobození, ktera by přemohla nespokojenost a beznaděj.

Pro ni dál vedeme ten tichý, tisíciletý boj za svobodu, za chléb a za respektování potlačovaných práv tohoto utlačovaného lidu.

My slibujeme, že boj, do kterého ses ty zapojila, dovedeme až do samého konce.

1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   29


©bemvin.org 2016
enviar mensagem

    Página principal